MyČeši ♥

 

Karel Kramář: Láska k národu…

 

(Karel Kramář 1. čs premiér)

 

Kdo nechce utonouti v každodenní všednosti, kdo nemá touhy po něčem jiném, vyšším, ideálnějším, co naplní srdce i duši teplem, i když život je chladný a nevlídný !... Chce se lásky a oběti pro něco, co nezachází se dnem, co je věčné, chce se budovati lepší budoucnost pro ty, kdo přijdou po nás a kterým bychom mohli se vším, co jsme pro jejich lepší život vykonali a obětovali, odkázati svou víru, lásku a své nadšení! A ta láska k vyššímu, k ideálnímu společenství všech, kdož krví a jazykem patří k sobě, láska k minulosti národa, ke všemu, co naši otcové vykonali dobrého a velkého, všecka ta práce, všecky oběti pro budoucno generací, které mají v životě národa nikdy neukončeném prodloužiti náš vlastní život v nekonečno, v nesmrtelnost — vše to je vrozená nám touha po věčném, bez které by život byl odporným, k smrti nudným suchopárem…             

V životě národa žijeme svůj věčný život, ve vděčné vzpomínce těch, kdož po nás přijdou, a to je také nejlepší odměnou za všecko, co uděláme dobrého a prospěšného pro budoucnost národa.

A nejen jména jednotlivců, kteří obzvláště se zasloužili, zůstanou navždy žití ve vzpomínce národa: i památka celých generací, význačných pro historii národa, nikdy nevyhyne z myslí vděčných potomků. A ti budou přirozeně vždy vděčnější než současníci, poněvadž jim nijaké ohledy, ani závist ani strach před soutěží nebudou více překážeti, aby byli vděčni.

Myslíme-li na dobu husitskou, nemyslíme jen na Husa, Žižku, Prokopa. Před naší duší vyvstává obraz všech těch bezejmenných hrdinů, kteří s nadšením obětovali svůj život za svobodu víry a přesvědčení, za uhájení samostatnosti našeho národa, a ten nikdy nevymizí z vděčných srdcí národa.

Vzpomínáme-li na své probuzení, nemyslíme jen na Dobrovského, Jungmanna, Šafaříka, Palackého, Kollára a Čelakovského, nýbrž s opravdovou něžností vzpomínáme všech těch nadšených, ideálních vlastenců po všech zapadlých koutech naší vlasti, jak nám je tak nezapomenutelně vylíčil Jirásek, Rais a jiní.

A až ti, kdo přijdou po nás, budou vzpomínati na naše dny, nebudou mysliti jen na ty, kteří byli souzeni a žalářováni, nýbrž stejně vděčně na zázračnou jednotnost a živelní sílu vůle všech dobrých českých lidí po svobodném životě, nelekající se žádných hrozeb, žádných nebezpečí.

Tato touha po věčném, nesmrtelném, vtělená ve víru v nehynoucí život národa, je ovšem ještě stupňována jednak krásnou, ušlechtilou ctižádostí, aby národ byl slavný, ctěn a vážen mezi ostatními národy, a sice za všecko, co dobrého a krásného vnese do kulturního a sociálního rozvoje veškerého lidstva, a snad ještě více pocity soucitu, bolesti a trpkosti, jestliže se národu nespravedlivě křivdí, je-li utlačován nebo jsou-li mu brány podmínky jeho vzrůstu a vývoje.

V každém Slovanu je soucit s utrpením cit nejsilnějším. Skočíte třeba s vlastním nebezpečím života do vody, abyste zachránili cizího, neznámého člověka, s kterým byste se v životě ani snad nechtěli seznámiti. A tím silnější je soucit, když je mně blízký, kdo trpí. Proto je láska k vlasti a k národu nejsilnější, když národ trpí. Francouzi byli velmi nakloněni chladnému, bezkrevnému světoobčanství, dokud nebyli poraženi a neztratili Elsas a Lotrink. Od té chvíle začali být žhoucími patrioty, jako kdysi Prušáci po úžasné porážce u Jeny. A Rusové dříve neznali čisté, oddané lásky k národu, nýbrž buď deklamovali o lásce k celému lidstvu, tak pohodlně, poněvadž láska ta je tak široká, že není vlastně potřebí nikoho míti do opravdy rád, leč sebe, a není potřebí pro tu bezkrevnou, vyfilosofovanou lásku žádných obětí, anebo znetvořili nacionalismus po vzoru německém v nesnesitelný chauvinismus panujícího národa, přisvojující sobě právo vnucovati svou národnost druhým, slabším. Rusové dojista nyní po svém úžasném ponížení poznají, co to je milovati svou vlast zmučenou, porobenou a svůj národ, pokleslý na nejhlubší stupeň opovržení.

A tak je přirozené, že láska k národu bývá nejsilnější, nejideálnější u národů malých, jež zápasí za svou existenci, utlačovány jsouce silnějšími, a v nichž každý, největší i nejmenší, bez ustání cítí ostrý, žhavý pocit ponížení v nesčetných projevech nadvlády mocnějšího, zejména když tento se snaží všude ukázati svou přesilu i tam, kde mu po právu, slušnosti a spravedlnosti naprosto nepatří. Jakoby stále špendlíky člověka píchali! A z této bolesti a uražené hrdosti národní rodí se nejvášnivější láska a oddanost k národu, která ve vhodné chvíli musí se státi nezdolnou vůlí setřásti všecko to cizí, zlé, mučivé, a žhavou touhou žíti svobodným, neodvislým životem.

Povrchní posuzovatelé vidí v takové živelné touze nesvobodného národa po svobodě projev jeho chorobného velikášství — a nechtějí viděti v ní staletími nahromaděnou bolest, staletá muka z nesčetných ran, kterými národ mučili, snižovali, a vášnivou vůli zlámati nakonec všecka pouta, kterými posud dusili jeho svobodný rozvoj, jeho přirozené nadání a všecky možnosti, zabezpečiti si rovnocenný, nerušený věčný život mezi druhými národy.

Slepota, tak často vlastní mocným a silným, poněvadž myslí, že nepotřebují ani státnické prozíravosti, ani prostě trochu jemnějšího lidského citu, brání jim viděti, jak hluboko, do krve zraňují srdce národů nerozumnými a zbytečnými projevy své moci, kterou beztoho každý těžce cítí, a jak nahromaďují výbušnou látku, jež pak ve chvíli, kdy jim je to nejméně příjemné, vybuchne všeničivou silou. Zejména do duše urážejí národy, když se ve své domýšlivosti domnívají, že vnucováním své »kultury« a svého jazyka vlastně těm menším a slabším prokazují neobyčejné dobrodiní.

Tak láska k národu, rodící se z touhy, žíti věčným, nikdy nehasnoucím životem ve věčném, nehynoucím životě vlastního národa stává se velkou, vše uchvacující, je-li posvěcena mukami a utrpením.

A není větší, čistší, ideálnější lásky než je láska k národu.

I náboženství slibuje nebe a hrozí peklem. A v lásce k rodině, k dětem, k rodičům, k ženě je nevyhnutelně více egoismu než v lásce k národu.

V největším pak lidovém hnutí, v socialismu, není lásky. Jde v něm sice také o boj s nespravedlností, s nadvládou kapitálu, jde v něm o zmenšení bídy a utrpení širokých vrstev pracujícího lidu, a tím arci také o možnost jejich duševního povznesení, ale jde přece především jen o hmotné statky, o zlepšení materiálního postavení pro každého účastníka boje. Všecky váže společný materiální zájem. A je proto tak významně, že i socialismus potřebuje něco vyššího, čistšího, co zachvacuje cit a srdce — a proto všude socialismus hledí se vyprostiti z prvotního naprostého materialismu, zamítání každé citovosti, a zanechává především úsměšků nad láskou k národu a nad vlastenectvím. Zejména čeští socialisté odhodili škrabošku internacionalismu, kterou tak dlouho zbytečně a k ničemu nosili, a ukázali se takými, jakými všichni jsme, vřele a opravdově národně cítícími lidmi. Zvítězilo, co bylo v nich hlubokého, nevývratného — a dlouho tlumeno propuklo všecko to konečně ve veliké chvíli životní silou.

V lásce k národu není egoismu, není sobeckosti. Naopak, zrovna odrodilcům kynou v národech utlačovaných různé výhody; nestarati se o zájmy národa je pohodlné, nekazí a neruší klidného, obvyklého života lidí bezcitných a sobeckých, kdežto bojovati za práva národa a jeho velikosti stojí často největší oběti na statcích a životech. Nejde o ošklivý zjev spekulantů s vlastenectvím, nepřináší nijakých výhod, nýbrž většinou jen zklamání a útrapy. Jedinou odměnou zase může býti jen uznání a láska národa, a k té dochází také často až při pohřebním průvodu, nad rakví… Většinou stačiti musí jen vědomí poctivě vykonané práce pro národ a vědomí, že dějiny jsou spravedlivým a také uznalým soudcem.

Bývá ovšem také mnoho ctižádosti ve vůli sloužiti národu. Ale je to dojista nejideálnější, nejčistší ctižádost, pokud nehledá hmotných prospěchů nebo dokonce životního zaopatření ve službě národu, a pokud chce dojíti svých cílů opravdovou prací, obětováním všech ostatních zřetelů, a ne prostě shonem za lacinou popularitou, lichotíc a sloužíc každé okamžité náladě lidu, ať je národu prospěšná čili nic. A je opravdovým důkazem lásky k národu, obětovati svou popularitu, postaviti se proti proudu lidové vůle, káže-li tak svědomí, poněvadž by mohla vésti k těžké škodě národa. Nesmí ovšem v této vlastenecké starosti býti skryta bázeň o vlastní osobu a její budoucnost.

Ale vezměme tu prostotu, čistou lásku k národu všech těch milionů, kteří ničeho od národa nechtějí, neočekávají, kteří naopak rádi mu všecko obětují, prostě proto, že nemohou jinak, poněvadž je jim láska k národu teplem, světlem jejich duše, její nekrásnějším posvěcením! Člověk miluje kraj, v kterém se zrodil, každý strom, který znal jako dítě, každou pěšinku, po které běhal, chalupy, domy, na které má vzpomínky, všecko, co viděl kolem sebe, vrchy, háje, hory, všecko to miluje věrnou láskou, třeba daleko byl vzdálen, a žil v nádhernějších, krásnějších poměrech. Nemá z těch vzpomínek nic, často nic víc jej neváže na rodný kraj, ale když se tam vrátí, cítí jako by se vrátilo krásné mládí, a jakoby ho s tou půdou spojil zas novou, živou silou zázračný proud, který v něm stále, stále žil, i když mu vše zachvacující vír života nedal vzpomínati…

Dovede snad mluviti různými jazyky stejně dobře, a přece cítí, že docela, docela jinak mluví svým. Žije v něm celý jeho svět, každé slovo, každý přízvuk, způsob mluvení, vše to je jediné, co ničím nelze nahraditi, co člověk má celou duší rád, i když mu je znalost cizích jazyků tisíckrát výhodnější. A nic ho tak neuráží a nebolí, jako ponížení, znehodnocení jeho rodného jazyka, poněvadž v něm cítí sebe, svou čest, čest všech, kdo s ním jeden mluví jazyk. A co dovede trpěti náš člověk mezi Němci pro svou lásku k rodnému jazyku, jaká ponížení, jaká pronásledování, jaké škody hmotné! Jaký to tichý, velký, úctyhodný heroismus všech těch malých, prostých lidí! A jak veliká povinnost naše k nim! Nikde, nikde v té velké lásce k národu není ani stopy egoismu!

Oč hlubší, intensivnější byla by však ještě tato láska k vlasti a národu, kdyby naše vychování bylo méně theoretické, méně knižní, kdyby dítě od útlého mládí bylo vedeno ke konkrétní lásce k okolí, v němž roste, k tomu, aby milovalo každý strom, každou květinu, kdyby všecko to znalo pojmenovati, kdyby každého ptáka poznalo po zpěvu, po hlasu, kdyby se víc učilo v přírodě, v polích, v hájích! Jak hluboko by se vryla láska k půdě, k zemi v jeho duši na celý život! A jakým zločinem je snaha udusiti v dítěti tuto krásnou, ideální, čistou lásku k národu, kterou může míti jen k svému, k tomu, co mu je blízké, rodné duchem a jazykem, co cítí jako své, a ne k nějakému abstraktnímu státnímu celku, k lidem, kteří jsou mu cizími jazykem, zvyky, cítěním! Jakým zločinem je bráti mu lásku, s kterou vyrostl, a která mu má býti po celý život útěchou a radostí, něčím, co dělá člověka lepším, co jej povznáší nad hrubou skutečnost! To je nejen nemoudré v době, kdy nutno přímo s úzkostlivou péčí pěstovati v každém člověku, co mu materialistický život nechává ušlechtilého, duševního, povznášejícího, to je prostě kulturní barbarství!

A jak vážným momentem je láska k národu a s ní spojená národní hrdost pro vytvoření silných osobností, individualit, zejména v malém, utiskovaném národě! Jak jsme byli všichni nepodnikaví, nesamostatní, jak bylo u nás vše všem cítiti naše ponížení, dokud jsme se nepropracovali k národnímu sebevědomí, k národní hrdosti! Jak mnozí z nás úzkostlivě skrývali, že jsou Češi, jak se báli, aby se to nepoznalo na jejich němčině! A přece zvláště my, Čechové, kteří máme jednu z nejtragičtějších historií, kteří jsme kdysi tolik znamenali, kteří jsme tolik vytrpěli pro věrnost k víře svých otců a jich jazyku, kteří jsme přivedli v údiv celý svět svým znovuzrozením, kteří za všecko, co máme, děkujeme jen sobě, své práci, svému nadání, své lásce k národu, kteří jsme musili proti úžasnému tlaku vlád, v ostré soutěži se zhýčkanými Němci vydobýti si jen svou železnou pílí a vytrvalostí svého nynějšího postavení, my opravdu smíme každý o sobě, před celým světem s hrdostí říci: Já jsem Čech! Nemáme příčiny skrývati, co jsme, jako to kdysi bohužel tak často dělali slabí a špatní naši lidé, egoismem nebo ctižádostí otrávení, kteří se styděli za svá jména, za svůj jazyk, za své české rodiče! Tolik důvodů k sebevědomí, k národní hrdosti jako naši Němci máme my také! Hrdým může a smí býti člověk na to, co sám udělá, ne na to, co udělají jeho bratři nebo příbuzní! A to, co dovedli naši Němci sami, dovedli jsme také a daleko víc!

Ostatně také ne početnost národa, cifra jeho příslušníků dělá národy velikými, nýbrž jejich vnitřní síla a jejich mravní hodnota. Jak přímo směšně malým národem byli staří Řekové. Ale světové říše se zhroutí, když jsou vnitřně shnilé. A nejmocnější, nejlépe organisovaný, fysicky nejsilnější národ může sice vzbuzovati strach a bázeň, nemá však úcty ve světě, nemá-li vlastností, které jedině činí národ váženým a ctěným, nemá-li lásky k svobodě vlastní i svobodě druhých, nezná-li spravedlnosti stejné k sobě jako k druhým, a uráží-li druhé svou neskromností, věčným tvrzením o své vyvýšenosti a přesvědčením, že dělá druhým kulturní dobrodiní, když jim vnucuje svůj jazyk, svůj mrav a svůj životní názor.

Naopak, národ malý, ale beze zřetele na hrozby, nebezpečí těžké oběti odhodlaný hájiti svého jazyka, své půdy a svého svobodného života státního, národ prodchnutý od prvního do posledního jednou vírou, jednou žhnoucí láskou k vlasti, nepoddajný, nesmlouvající se ve velkých chvílích dějinných, věřící skálopevnou vírou ve vítězství práva a spravedlnosti, budí úctu u všech a v hloubi duše i u svých protivníků. I v našem světě konečně přece jen vítězí mravní síla, vítězí mravní faktory a ne hrubé násilí!

Ale je nutné lásku k národu ještě prohlubovati. Je veliká, uchvacující, nehrozí se oběti ani života ani svobody, ale přece jen je poněkud abstraktní. Milujeme národ v celku a nemyslíme na jednotlivé jeho členy. Ti jako jednotlivci nám nejsou daleko tak blízci, jako by nám měli býti jako členové téhož národa. A přece jen žádá vnitřní pevnost národa, aby mezi jeho členy byla jistá solidarita i mimo otázky národní, jazykové. Zejména my Češi se svým demokratickým složením musíme pokládati velkodušnou politiku sociální za přední a nejdůležitější projev této národní solidarity, jako přední důsledek své lásky k národu, své národní politiky. Chceme býti národem vnitřně silným, abychom mohli i mezi národy velkými zaujímati, třeba malí, místo čestné. Počet musíme nahraditi kvalitou, jakostí. Musíme míti silný individua, lidi podnikavé, energetické, schopné každého boje, každé konkurence, hrdé a sebevědomé vědomím vlastní síly i síly svého národa. Politika, který by zeslabovala tuto individuální sílu, která by odstranila možnost osobní podnikavosti, rozpětí veškeré energie, a která by zespolečenštěním veškeré výroby stlačila všecky v bezbarvou prostřednost, v lidi, kteří by neměli žádného zájmu mysliti, podnikati, vyniknouti vlastní prací, poněvadž by výsledek její byl stejný pro všecky, i pro líné a nepodnikavé, mohla by býti škodlivou pro budoucnost našeho národa. Budeme vždy sousediti s energickými, podnikavými, pilnými a spořivými Němci, s nimi budeme nuceni soutěžiti, politicky i hospodářsky, a v tom boji nesmíme býti slabší!

Ale zrovna tak bylo by hříchem na národu, kdyby pružinou této individuální práce a soukromého podnikání mělo býti jenom bezcitné sobectví, touha po hromadění vlastního jmění a po vlastních požitcích. Z nás každý ve všem konání musí míti vědomí, že není sám, nýbrž že patří k národu, a že všecko, co dělá, co podniká, musí sloužiti nejen jemu, nýbrž také celému národu. Nestačí, aby přispíval na všecky potřeby národní, musí také věděti a cítiti, že hospodářsky slabý a ubohý národ je také politicky slabý, a že je tudíž jeho životním zájmem, chce-li, aby národ byl silným, schopným boje a soutěže, aby měl národ nejen hospodářsky silné, podnikavé a energické jednotlivce, nýbrž aby také jeho široké vrstvy byly hospodářsky a tím i kulturně a politicky co možno silny. Proto z lásky k národu musí býti ochoten ke všem obětem, tak aby dělníkova práce v celé výrobě našla jiného hodnocení než posud, aby měla vlastní zájem na celém podnikání, a nebyla jen, jako nyní, mechanickou, bezduchou její součástí.

Životní podmínky širokých vrstev, zejména dělnických, musí býti v zájmu národa, z lásky k němu zabezpečeny, ne stálými stávkami, které ruší solidaritu národní, již tolik potřebujeme, nýbrž veřejným řádem, a musí býti tak opatřeny, aby naše dělnictvo mělo všecky možnosti žíti tak, aby nemělo obecně oprávněné příčiny k nespokojenosti se sociální politikou národa, k němuž přilnulo se stejnou láskou, jako všecky třídy ostatní.

Budeme-li takto rozuměti lásce k národu, nejen jako lásce k ideálnímu celku, k národu, k jeho minulosti i budoucnosti, nýbrž také jako povinnosti národní solidarity se všemi jeho členy, povinností, která nám káže, abychom konali plnou sociální spravedlnost ke všem vrstvám a třídám našeho národa, abychom vše dělali a obětovali, aby v něm nebylo nešťastných a vyděděných, aby obecná úroveň širokých vrstev našeho národa byla co možno vysoká, a přece aby každému dána byla možnost uplatniti svou energií, svou podnikavostí všecky své schopnosti — pak bude míti český národ s nezměrným bohatstvím, které mu v jeho zemích na všem dala štědrá příroda, zabezpečenou velkou a skvělou budoucnost: a všichni, my i ti, kdo po nás přijdou, budou se moci s hrdostí hlásiti k národu, který po tolika útrapách a utrpeních vlastní silou znovu povstal v slávě nebývalé.

A jestli u vědomí bratrské solidárnosti všecko uděláme, aby u nás doma silnější neutiskoval slabšího, ať jsou jimi celé třídy nebo jednotlivci, budeme také mezi národy ostatními strážci poctivé, demokratické spravedlnosti, a vyplníme tak své velké poslání, ke kterému jsme povoláni svou slavnou minulostí. Pro právo a spravedlnost v celém světě, proti útisku hmotné síly ať v životě politickém nebo sociálním musí býti mezinárodního cítění českého lidu. Ne pro spojení jednotlivých tříd ve všech národech, ať kapitalistů nebo proletářů, nýbrž pro spojení všech poctivě demokratických národů k vítězství prací demokratické svobody, k odstranění každého násilí ať národa nad národem, ať jedné třídy nad druhou, pracovati bude demokracie česká. V tom bude její obětavá, opravdová láska k vlastnímu národu, jemuž jedině na této cestě získá čestné místo i mezi národy největšími a nejmocnějšími.

A bude radostí a ctí býti a psáti se Čechem, a s úctou a sympatií bude všude pozdravován národ československý! Svobodným životem žíti bude, doufejme, český národ, sám bude říditi své osudy a silný bude svou horoucí láskou ke všemu českému, svatý, zápalem pro velikost národa, bratrskou solidárností všech českých lidí, ušlechtilou, opravdu demokratickou spravedlností k svým i k druhým, a bezpodmínečnou hotovostí všecko obětovati pro svobodu a velikost československého národa. A každému dobrému, poctivému Čechu nebude nic větším, dražším, světějším než jeho láska k národu!

 — — —

 

Komentáře k článku Karel Kramář: Láska k národu…

Buďte první, kdo okomentuje tento článek
Přihlaste se, pokud chcete komentovat

 

Připojte se ke skupině:

 Pojďte to říct - bez cenzury

 

 

 

Morava

 

V budoucnosti nastane toto:

 

Tento lid přijme z východu i ze západu všechny, kteří zůstanou a vyvstane národ jako nový celek s těmi, kteří k němu přijdou a tak vznikne nové jméno a starého víc nebude. Tak ani „Morava“ nezůstane a přece bude existovat, protože bude působit mezi ostatními jako semeno, které ruka Věčného zasela do okrsku země, mezi lidi a vzejde a přinese desetinásobnou úrodu.

 

Hermann Wenng srpen 1936

 

(celý článek)